Architekt Josef Pleskot: 
 Nejsem úplně rád, když vzniká projekt jen na základě objednávky: práce se odvede a nevznikne spolupráce a přátelství. Velmi si vážím toho, že díky tomuto   projektu vznikla jak spolupráce, tak kamarádství s Lenkou  Sýkorovou a spolkem Sýkora 2020. Doufám, že i město je tomuto projektu nakloněné. Vytváříme   zde něco naprosto výjimečného, nenajdeme v  Čechách moc podobných realizací. Jsem přesvědčen, že díky piazzettě Louny zarezonují.

 

 Tomáš Polcar, malíř a sochař:
 Proč tento projekt podporuji? Spíš se divím, proč ho někdo nepodporuje. Po skvělém architektonickém počinu v podobě Galerie Benedikta Rejta tu můžeme mít   další věc, která Louny posune. A jsem rád, že je to zrovna věc od Zdeňka Sýkory a architekta Josefa Pleskota. Moc se na ni těším a věřím, že bude. Je   výborné, že v rámci projektu dojde i k úpravě vstupu do Galerie města Loun. Propojenost celého prostoru tak dává smysl.
 

 

 Ester Polcarová: 
 Myslím si, že piazzetta je skvělý projekt a Zdeněk Sýkora je taková osobnost, na kterou můžeme být hrdí, a bylo by dobré to připomenout. Moc tuto realizaci městu     Louny přeji a myslím, že by se mohla stát inspirací pro další smysluplné architektonické projekty a úpravy veřejného prostoru města.

 


 

 Ředitel Vrchlického divadla Vladimír Drápal:
 Projekt podporuji proto, že Zdeněk Sýkora je pro mě synonymem vytrvalosti a věrnosti dílu. V jisté chvíli se mohl věnovat věci, která byla úspěšná, ale přesto šel dál,   hledal a nacházel. Podle mě tato věrnost sama sobě, originalita a snaha nepodbízet se komerčnosti, ale naopak naslouchat své vášni, se v piazzettě odráží. 
 


 

 Radim Vejvoda a Eva Vejvodová, výtvarní umělci: 
 Není pochyb, že piazzetta je něco, co by prospělo každému městu a místu. Je to úžasná věc. Lidé, jako byl Zdeněk Sýkora, jsou velikáni, na nichž stojí život.   Zdeněk Sýkora se řadí mezi osobnosti, jakými byli Picasso, Léger či Matisse. Proto jsme přesvědčeni, že je potřeba napřít všechny síly a všude, kde je prostor,   a především pak v jeho milovaných Lounech, postavit něco, co by ho připomínalo. Na Zdeňka Sýkoru vzpomínáme jako na skvělého a velmi vstřícného člověka.
 

Sběratel umění Miroslav Velfl: 
 Ten nápad – doslova  otisknout  strukturu od Zdeňka Sýkory do piazzetty  před divadlem – je skvělej. Louny tím získají další  zajímavost a genius loci, který tu lze     najít v katedrále i na jiných místech ve městě a okolí, se ještě umocní.Projektu piazzetta tedy přeji vše dobré. Nejsem sice Louňák, ale jezdím sem často a už           poměrně dlouhou dobu.Jako sběratel umění si také  uvědomuji, jak tvorba Zdeňka Sýkory významně předběhla svou dobu. Myslím tedy , že by bylo úžasné, kdyby     v jeho rodných Lounech vznikla tak významná realizace jeho díla ve veřejném prostoru.

 

 Josef Kabát, kastelán zámku Nový Hrad Jimlín:
 Jsem v Lounech teprve krátkou dobu. Velmi často slýchám nářky na to, že se v Lounech nic neděje, kultura skomírá a není kam jít. Překvapující je, že zaznívají         převážně z úst místních obyvatel. Moje zkušenost je zcela jiná. Vnímám Louny jako město s velice bohatou kulturní tradicí a bohatou kulturní současností. Zvlášť v     kontextu kulturního dění některých dalších, třeba i větších, měst v Ústeckém kraji. Vrácením Sýkorova díla do prostoru Vrchlického divadla by mohl vzniknout     hmatatelný a nepřehlédnutelný důkaz toho, že kultura v Lounech neskomírá, ale žije naplno, a že Lounští mají být právem na co hrdí. Navíc spojení díla Zdeňka Sýkory a Josefa Pleskota slibuje, že vznikne místo s neopakovatelnou atmosférou, které bude přinášet lidem radost, ať už se na něm ocitnou při svých každodenních pochůzkách po městě, nebo k němu zamíří na nějakou kulturní akci.

 Zdeněk Sklenář, galerista:
 Věřím, že piazzetta se stane jedním z poutních míst naší země. Tento lounský projekt se může stát opravdu velikou stavbou.


 

 Jaroslav Brabec, profesor na katedře kamery FAMU, režisér, kameraman a fotograf:
 Nechápu, jak je možné, že se musí sbírat peníze a diskutovat o něčem, co by mělo být v zájmu města, které svou arogantní neznalostí nechalo zničit původní     Sýkorovu oponu. Stejně tak nechápu, proč krajská galerie neprosazuje tento smysluplný projekt, obzvláště když před 15 lety dílo umělce nedovedla ochránit. Doba   je proti výjimečnosti, průměr je kritériem, tak jako před cinkáním klíčů. Piazzetta budiž pochválena, ale ať se kolem toho už nevedou znevažující řeči závistivců. A ti,   kdo ji dovolili zničit, ať ji s omluvou alespoň podpoří a hrdě se hlásí ke jménu umělce, který byl vždycky hrdý na to, že je z Loun. 

 

 Zdeněk Svěrák, dramatik, scenárista, herec a autor písňových textů:
 Proč jsem přispěl na sbírku? Nejen proto, že jsem Zdeňka Sýkoru osobně znal a miloval, ale z přesvědčení, že to byl umělec, kterým by se jeho Louny měly pyšnit.

 



 Iveta Bušáková, praktický lékař:
 Zdeněk Sýkora patří k světově uznávaným umělcům a svoji uměleckou tvorbou se nesmazatelně zapsal do dějin moderního výtvarného umění. Bezesporu patří k   největším lounským rodákům a my bychom na to měli být hrdí. Líbí se mi také moment, že i z výšky bude piazzetta patřit k jedinečným poznávacím znamením Loun. A   věřím, že až Zdeněk Sýkora při své nebeské jízdě uvidí realizaci svého díla, řekne si: "Tam jsem žil rád, tam mě měli rádi."

 

 František Vyskočil, advokát, přední odborník na autorské právo, sběratel umění:
 Rád chodím pěšky, a to ne jenom po Praze, kde jsem doma, ale i po všech městech a vsích, do kterých mne osud zavane. A vždy se dívám, co kde mají hezkého ve   veřejném prostoru. Sochy, fontány, pěkně upravená náměstí, budovy. Podle toho lze velice dobře poznat, jaký je "náboj" obce, jací v ní žijí lidé. Jak jim na okolí,   společně sdíleném prostoru, záleží.  V Praze již delší dobu nic zajímavého nemáme, bohužel. Většina věcí, které stojí za pozornost, je dílem privátních investorů. O   to větší radost mi udělal projekt lounské piazzety před Vrchlického divadlem, který je jedinečným zpracováním díla Mistra Zdeňka Sýkory, a to z rukou a hlav   architekta Josefa Pleskota a Lenky Sýkorové. Velice držím palce, aby se dílo podařilo dokončit, protože něco takového můžeme my - Pražané - jen tiše a v dobrém závidět. Přeji hodně štěstí!

 Hana a Vladimír Budinských:
 Podporujeme s manželkou projekt PIAZZETTA, protože máme rádi město Louny. Vždy když se vracíme z dálky domů, uvědomujeme si při pohledu na Středohoří a     na nezaměnitelnou siluetu Mikuláše, jak je zde krásně. Piazzetta bude nejen důstojná pocta slavnému lounskému rodákovi Zdeňku Sýkorovi, ale bude to i viditelný     důkaz, že Louňáci a přátelé Loun dokáží pro své město společně něco udělat. Náklady realizace se odhadují na 5,7 milionu korun. Věříme, že sbírka vynese     nejméně 10% z této sumy a pevně doufáme, že se může přiblížit i milionu korun. Každý příspěvek je dobrý. Moc si přejeme, aby se dobrá věc podařila.

 Zdeněk Křenek, nakladatel:
 Podpořil jsem realizaci projektu Piazetta v krásných Lounech.
 Vážím si totiž tak vynikajících umělců evropského formátu, jakými jsou Zdeněk Sýkora a Josef Pleskot. Jde o dílo, které bezpochyby přetrvá, a obyvatelé budou       právem hrdí nejenom na gotický chrám sv. Mikuláše, ale i na tento vpravdě současný umělecký počin.

 

 Bohumír Roedl, lounský archivář a historik:
 Vzpomeňme si na vynikající architektonické počiny v Lounech v první polovině 20. století: Kotěrovu kolonii, Hausenblasův Jeruzalém, Polákův výstavní pavilón,       Librovu spořitelnu, nemluvě o dalších zajímavých projektech. A po roce 1950 a bohužel i 1989 ticho, přerušené jen Přikrylovou rekonstrukcí Galerie Benedikta Rejta   a snad i budovou Zichoveckého pivovaru. V piazzettě vznikne v Lounech po dlouhé době dílo trvalé hodnoty, jehož autory jsou světoznámý malíř Zdeněk Sýkora a   náš přední architekt Josef Pleskot spolu s Lenkou Sýkorovou. Připomenutí Sýkorova díla touto formou je nejlepší způsob, jak je představit nejen uměnímilovným     obyvatelům Loun, ale i vnímavým návštěvníkům našeho města.

 Petr Farkaš:
 
Svůj příspěvek vnímám jako povinnost vůči rodnému městu. 



 

 Jan Žalud, lounský zastupitel:
 Město by bylo samo proti sobě, kdyby o dílo věhlasného Louňáka Zdeňka Sýkory ve veřejném prostoru nestálo. A nemusím být znalcem výtvarného umění, abych         tušil, že spojením původního mistrova díla se současnou realizací z rukou architekta Josefa Pleskota tu vzniká něco, co bude daleko překračovat hranice Loun.   Takové věci, věřím, posunou město a sebevědomí jeho obyvatel pozitivním směrem.
 

 Duňa Slavíková, historička umění, kurátorka:
 Specifika místa je nejdůležitějším aspektem pro rozvoj městského vývoje. Skvělá Sýkorova černobílá kompozice otevře kulturní interiér lounského divadla a městské   galerie do veřejného prostoru. Ztracená opona se jako kamenný koberec horizontálně rozprostře, aby vytvořila otevřené scénické prostranství. Piazzetta se stane   komunikačním místem nejen pro osvícené publikum, které aktivně podporuje pěstění velkých kulturních tradic města Loun, ale i pro tu nejširší veřejnost.
 

 Božena Jirků, ředitelka Nadace Charty 77 a Konta Bariéry 
 Podpořit veřejnou sbírku na úpravu prostoru před Vrchlického divadlem v Lounech, kde bude umístěna trvalá památka a vzpomínka na zdejšího vynikajícího rodáka   a umělce docenta Zdeňka Sýkoru, to byla otázka, na kterou Správní rada Nadace Charty 77 odpověděla za dvě vteřiny. Jednohlasně ano, zaznělo.
 Nádherná piazzetta před divadlem připomene jeho dílo z roku 1962, které bylo vytvořeno pro oponu divadla a nezachovalo se. Louny se tak konečně zařadí mezi města, kde lze dílo Zdeňka Sýkory ve veřejném prostoru najít. Praha, švýcarská Basilej, nizozemský Gorinchem….
Nadace Charty má ale ještě jeden důvod, proč této dobré věci pomoci. Zdeněk Sýkora spolu se svojí ženou Lenkou od roku 1993 podporují náš projekt Aukční salon pro Konto Bariéry. Proběhlo již třináct výstav a aukcí, a tak jsem si uvědomila, že jsem v pohostinné kuchyni u Sýkorů v Hilbertově ulici seděla již třináctkrát a také jsem si odtud vždy odvážela nádherné dary, které byly ozdobou každé naší aukce.
Dá se za takovou přízeň vůbec poděkovat? Jen penězi určitě ne. 

 

 Alena Potůčková, ředitelka Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem: 
 
Zdeněk Sýkora, vynikající, světově uznávaný umělec, byl bytostně spjat s geniem   loci města Loun i krajiny jeho okolí. Byl mu celoživotně oddán. Jeho vztah k místu   měl mnoho podob. Ať již šlo o zapojení do sportovních aktivit či pedagogickou roli v   amatérském výtvarném dění. Ne náhodou se ze všech těchto okruhů rekrutují   početní podporovatelé Sýkorova odkazu. Byl velkým ctitelem lounské historické tradice   od Benedikta Rejta přes architekta Kamila Hilberta až po fotografa Jaromíra Funkeho, jenž zvěčnil krásu lounského dědictví nezapomenutelným způsobem. Zdeněk Sýkora si byl vědom skutečnosti, že takovou jedinečnou tradici je potřeba stále rozvíjet, a to nikoliv návratem do minulosti, ale současnými prostředky. To se mu jednoznačně od počátku šedesátých let podařilo.

Zdeněk Sýkora patřil k výrazným osobnostem lounského uměleckého okruhu, v němž se pohybovali též Kamil Linhart, Vladislav Mirvald a teoretici Josef Hlaváček a Jan Sekera a kam patřil také básník Emil Juliš, který však část svého života strávil v Mostě. Z tohoto intelektuálního podhoubí se zrodila mimo jiné podpora pro založení nového stánku umění: Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Vznik takové instituce nebyl zdaleka samozřejmou záležitostí. Podobné galerie – jednou z dalších se stala i roudnická Galerie moderního umění – vyrostly především tam, kde se angažovala zapálená místní komunita. Osvícené, iniciativní, kulturně zaměřené osobnosti tehdy podporovalo v jejich snahách ministerstvo kultury. Tak se tehdy podařilo vytvořit v evropském kontextu zcela ojedinělou síť regionálních galerií, v nichž se začaly za účinné přátelské pomoci Národní galerie v Praze vytvářet kvalitní umělecké sbírky. Osobnosti typu Jana Sekery v Lounech či Miloše Saxla v Roudnici patřily k těm neokázalým, pro věc zapáleným tvůrcům moderních muzeí umění. Bylo samozřejmé, že se lounská galerie opírala o svůj přirozený umělecký okruh. Bez něj by se nemohla stát živou, širokou veřejností akceptovanou institucí, na jejíchž výstavách, přednáškách a dalších typech různorodých aktivit se scházeli v přátelské atmosféře milovníci kultury. Zdeněk Sýkora byl jednou z nejaktivnějších osobností zapojených do života galerie. Ani v další životní etapě po roce 1989 se podpory lounských institucí nezříkal. Když se v roce 2009 naskytla možnost změnit podzemní prostory pod městským divadlem na novou galerii umění, rád se spolu se svou ženou ujal poradní role při jejím vybudování. Nevelká prostorem, ale pozoruhodná svým minimalistickým estetickým řešením i komplexností služeb, které nabízí, ale i programem orientovaným na problematiku lounského okruhu a jeho širších souvislostí, tvoří novou příležitost k setkávání s kvalitním uměním. A také představuje přirozený návrat k pomalu zapomínané slavné kapitole lounských kulturních dějin.

To nejdůležitější však nepochybně spočívalo v samotné tvůrčí činnosti, která byla rovněž neodmyslitelně spjatá s životem Loun. Od konce čtyřicátých let se umělec často spolu s některými druhy vydával do okolí Loun, k řece Ohři, k nedalekému Středohoří či do údolí směrem na Rakovník. Z reflexe milované krajiny se zrodily „pruchovské“ a „slavíčkovské“ obrazy (Zdeněk Sýkora byl oddaným ctitelem zakladatele české moderní krajinomalby, za jehož unikátní kolekcí rád zajížděl do roudnické galerie), které se v průběhu dalších let postupně transformovaly do hry barevných skvrn. Vbrzku se již autor vydal na průkopnickou cestu geometrické abstrakce. Mimo jiné velmi záhy na světové poměry začal využívat jako pomocníka moderní počítačovou technologii. Od šedesátých let se stal přirozenou součástí celého mezinárodního hnutí a uznávanou osobností žádanou na nejrůznějších evropských přehlídkách abstraktního umění. V období normalizace nastal pro Zdeňka Sýkoru v Československu totální útlum zájmu. Pro naše prostředí je typické, že se velké pozornosti nepřestal těšit v zahraničí. Nadále se rozvíjely vazby na významné osobnosti evropského umění i na specializované galerie. Ač se sám výstav nemohl osobně zúčastnit, jeho díla se skvěla v těch nejlepších souvislostech. Vystavoval například se skupinou Zero a řadou vynikajících umělců, k nimž patřili Max Bill, François Morellet, Vera Molnar a další. Vedle účasti na výstavách či samostatných prezentacích byl oslovován osvícenými municipalitami západoevropských měst, aby vytvořil dílo do veřejného prostoru. Jedním z realizovaných je chodník v holandském městě Gorinchem, v nedávné době s úctou rekonstruovaný. Ještě z ducha slibných šedesátých let se však i doma zrodily úspěšné realizace. Připomeňme tu komíny na Letné, keramickou stěnu v Jindřišské ulici či ochozy na litvínovském koupališti. Tam všude se jeho díla stala neodmyslitelnou součástí každodenního života komunity. Co více si může umělec přát?

Monumentální dílo se zrodilo i pro rodné město Louny. Zdeněk Sýkora v roce 1963 vytvořil jako správný patriot modernistickou oponu pro městské divadlo (tehdy Fučíkovo, dnes Vrchlického), které bylo zřízeno z iniciativy místní komunity pod heslem „Louny sobě“. Lounští i jejich významní podporovatelé z řad pražské umělecké společnosti koncem čtyřicátých let založili sbírku, která přinesla dostatečný obnos pro realizaci. Divadlo bylo za obrovského zájmu veřejnosti slavnostně otevřeno v roce 1950. S podobným nadšením bylo na začátku nového tisíciletí rekonstruováno. Nezmiňuji se tu o příkladu divadla náhodou, ale jako o pozitivním modelu, v němž došlo k ideálnímu naplnění spontánní potřeby místa. Opona se bohužel v průběhu další historie dočkala zničujícího osudu. Dnes je již nemožné se k její pietní obnově vracet. Paní Lenka Sýkorová, dědička Sýkorova odkazu, o nějž se stará s neutuchajícím nasazením, oslovila renomovaného architekta Josefa Pleskota, aby se ujal návratu opony do života v novém modu. Společně navrhli promítnout Sýkorovu geometrickou kompozici, realizovanou před lety ve formě opony, na piazzettu před divadlo – důležitou místní instituci, kam díky zajímavému programu přicházejí milovníci umění z Loun i z širokého okolí. Transformace opony do podoby piazzetty vnese zcela ojedinělý prvek do kultury města, stane se nepochybně magnetem pro návštěvníky z Loun, celé České republiky i ze zahraničí. V osobě tvůrce architektonického projektu je možno počítat se zárukou vynikající kvality práce. Realizací piazzetty by se do života Loun vrátil Zdeněk Sýkora v plném lesku coby osobnost mezinárodně uznávaná a lounskou komunitou vážená a milovaná. (Připomeňme tu, že stálému zájmu renomovaných evropských institucí se těšil a těší nepřetržitě. Jako příklad nechť zazní fakt, že Centre Pompidou v Paříži zakoupilo v roce 2005 slavný obraz Linie č. 24 – Poslední soud z roku 1984. Dobře si rovněž vybavuji, jak byla v roce 2001 česká veřejnost, která navštívila novou budovu vídeňského Muzea moderního umění, hrdá, že se na fasádě jako velký poutač objevilo právě dílo Zdeňka Sýkory.)

Přiznám se, že někdy závidím Lounům, že mají takovou vynikající tradici moderního umění, do níž se Zdeněk Sýkora zapsal zcela nesmazatelně. A že jim závidím tak široký okruh aktivních podporovatelů velkých kulturních počinů. Jsem přesvědčena, že právě to je tou nejdůležitější stránkou věci. Není lepší cesty, než pozorně naslouchat tradici místa a hlasu lidí, kteří jí rozumějí a chtějí na ni navázat další současnou kapitolou. Doufám, že taková aktivita dojde naplnění. Moc se na to těším.