Realizace v architektuře byly pro Zdeňka Sýkoru výzvou

Nizozemské město Gorinchem, švýcarská Basilej, Praha. Tam všude najdeme architektonickou stopu světoznámého výtvarného umělce Zdeňka Sýkory. V jeho rodných Lounech, kde prožil celý život, bychom ale realizaci ve veřejném prostoru dnes hledali marně. To se ale může brzy změnit. A to díky projektu Úprava piazzetty Vrchlického divadla s použitím díla Zdeňka Sýkory. Malé prostranství před vstupem do divadla dostane podobu Sýkorovy černobílé kompozice z roku 1962, kterou původně vytvořil pro protipožární divadelní oponu. Symbolicky se tak vrátí na místo, odkud zmizela. „Podstatou našeho návrhu je vrátit Sýkorovu kompozici do veřejného prostoru, v němž už jednou fungovala. A protože na železnou oponu ji již vrátit nelze, jeví se piazzetta jako vhodná příležitost,“ říká manželka Lenka Sýkorová, která společně s architektem Josem Pleskotem navrhla dílo přenést před divadlo a spolupracuje na projektu.

Zdeněk Sýkora začal tvořit díla do veřejného prostoru na konci padesátých let. Vůbec první realizací bylo sgrafito v lounském hotelu Union v Lounech. Jaké zadání tehdy zakázka měla?
Zadání projektanta znělo „vyzdobit dvě restaurační místnosti“. Realizovali ho lounští umělci ve formě sgrafita, mozaikového obložení sloupu a malovaného okna. Vedle Zdeňka Sýkory se zúčastnili také Vladislav Mirvald a Josef Šimůnek.

Dnes tam dílo ale neuvidíme, co se s ním stalo?
Považovali jsme dílo za úplně zničené, neboť v 90. letech proběhla rekonstrukce hotelu a místo sgrafita byla jen bílá zeď. Stejně dopadlo malované okno i sloup obložený mozaikou, dnes po nich nenajdeme stopy. Nedávno jsem se však dozvěděla, že se poškozené zbytky sgrafita nachází pod sádrokartonem.

Obdobně dopadla i jeho druhá lounská realizace – černobílá kompozice pro protipožární oponu, při jejímž malování mu pomáhal Vladislav Mirvald. Opona byla v divadle od roku 1962 do jeho rekonstrukce na začátku druhého tisíciletí, kdy se ztratila a možná skončila ve sběrně jako železný odpad. Lze projekt „Sýkorova piazzetta“ vnímat jako symbolický návrat ztracené opony?
Ano, přesně takto jsme náš návrh s architektem Josefem Pleskotem zamýšleli – vrátit Sýkorovu kompozici do veřejného prostoru, v němž už jednou fungovala. A protože na železnou oponu ji již vrátit nelze, jeví se piazzetta před divadlem jako vhodná příležitost.

Jak Zdeněk Sýkora vnímal architekturu? Byla pro něho tvorba do veřejného prostoru výzvou, něčím výjimečným či zpestřením v umělecké tvorbě? Nebo to považoval za rutinu?
Práci pro architekturu považoval za velkou výzvu a dobrodružství. Zdeněk své struktury a později i linie shledával za vhodné pro integraci do architektury, ale zároveň je stále považoval za samostatná díla. Při zkoumání jeho realizací je vidět, že neřešil zadání jen jako aplikaci svého hotového díla kamkoli a jakkoli, jako se to zpravidla děje s obrazem, když si ho někdo koupí a autor na umístění nemá vliv. Aby dílo fungovalo v architektuře, musí se řešit jeho vhodný formát, umístění, barevnost, materiál, pohledy z různých stran. Nemůže nejprve vzniknout dílo, pro které se následně hledá vhodné místo – postup je právě opačný: dílo musí být v souladu s architekturou, řešit určené místo jako celek. V této souvislosti mě například fascinuje spojitost půdorysu kulturního domu v Litvínově se Sýkorovým návrhem mozaiky.

Kolik děl ve veřejném prostoru Zdeněk Sýkora vytvořil?
Realizováno bylo celkem 11 návrhů. Pod posledním z nich z roku 2005 jsme podepsáni jako spoluautoři. Jde o dvě velké malby linií ve vstupní hale Řízení letového provozu v Jenči u Prahy nazvané Létání. Realizovat náš návrh se podařilo během jednoho roku, téměř jako ve Švýcarsku. Hlavní zásluhu na tom měl investor, který naše dílo prosazoval s velkým nasazením, a jeho nadšení bylo nakažlivé. V našem archivu existují také záznamy o několika návrzích nerealizovaných. Stav některých realizovaných děl je žalostný: nenávratně zničeny byly 3 realizace, v katastrofálním stavu jsou také 3.

Kterou práci považoval za největší výzvu?
Určitě letenské komíny, tam mohl uplatnit důležité vlastnosti svých struktur: kombinatorický princip, nekonečnost. Oceňuji výběr materiálu – skleněná mozaika především naprosto souzní s rastrovým základem struktur, působí úžasně při pohledu z dálky, zblízka i z podhledu, navíc je to extrémně odolný materiál. Sýkorův návrh vznikl již v roce 1967 a rok nato se začalo obkládat, není to tedy žádná „normalizační volavka“, ačkoli je pravda, že kvůli nepředvídatelným komplikacím při obkládání – komíny byly křivé a poté se ještě ztratilo jedno nákladní auto s obkladem – byly dokončeny až v roce 1969.

Kolik realizací ve veřejném prostoru mohou dodnes lidé obdivovat?
Kromě linií v Jenči a komínů na Letné, kterým hodně pomohlo, že se v roce 2003 staly kulturní památkou, je to nedávno znovuobnovená mozaika v kulturním domě Citadela v Litvínově. Mozaiku z hnědých a bílých kachlí poskládaných do tří trojúhelníků Sýkora navrhl v roce 1967. Od devadesátých let jsme ji považovali za zničenou. Dobrou zprávu jsme dostali v roce 2008, kdy se jeden z tehdejších zaměstnanců kulturního domu zmínil, že by měla být schovaná pod sádrokartonem. V roce 2016 došlo k jejímu znovuodhalení. A samozřejmě jsou tu dvě realizace v cizině – chodník v Gorinchemu a liniová stěna v Basileji. Za zbylé dochované realizace v ulici Jindřišská a chodník v Litvínově se stydím a nikomu bych jejich zhlédnutí nedoporučovala.

Trápilo Zdeňka Sýkoru, že některé jeho realizace byly zničeny? Kromě poničeného chodníku v Litvínově jsou to přetřené ochozy šaten na tamním koupališti, nebo znehodnocená stěna v Jindřišské ulici v Praze, kterou zakrývá bar.
Zdeněk Sýkora patřil k těm lidem, kteří řešili pouze budoucnost, a tu si nechtěl kazit žalobami a soudy. O jeho díla ve veřejném prostoru se podle něj mají starat jejich majitelé a uživatelé, tj. veřejnost. Stav jednotlivých realizací charakterizuje dnešní vztah veřejnosti k umění obecně.

Vraťme se k aktuálnímu lounskému projektu. V jaké fázi je příprava realizace?
Vypracování studie na úpravu prostranství před Vrchlického divadlem zadalo město Louny AP Atelieru Praha Josefa Pleskota v roce 2014. Realizační záměr již v červnu 2016 schválili zastupitelé města Loun. Poté město se mnou podepsalo a vypořádalo licenční smlouvu na použití díla a uzavřelo smlouvu s architektem Josefem Pleskotem na vypracování projektu. Ten řeší využití díla Zdeňka Sýkory v rámci úpravy celého prostoru před divadlem, včetně nového vstupu do Galerie města Loun. Zbývá realizaci tohoto projektu zařadit do investičního rozpočtu na další rok a vypsat soutěž na firmu, která projekt provede.

Jak se docílí přesného vytvoření jednotlivých černých a bílých ploch?
Základ piazzetty bude tvořit betonová deska, finální vrstva však bude epoxidová stěrka, která umožní přesné narýsování geometrické kompozice a probarvení černou a bílou, jak vyžaduje umělecký návrh díla. Nebude to tedy vyskládaná mozaika, jak často čtu, ale „namalovaný“ obraz. Vlastnosti materiálu musí plně vyhovět normám pro užití na chodník, například by neměl klouzat nebo se stírat chůzí. A samozřejmě jsme mysleli na snadnou údržbu plochy, aby dílo stále vypadalo dobře.

Zaznamenala jsem v lounské veřejnosti i kritické výtky, že po díle Zdeňka Sýkory by se nemělo šlapat. Souhlasíte s tím?
Zdeněk Sýkora za svého života vytvořil dvě díla jako chodníky – pro nizozemské město Gorinchem v roce 1974 a pro Litvínov v roce 1977. Z této skutečnosti vyvozuji, že mu nevadilo, budou-li lidé po jeho strukturách chodit. Samozřejmě si ale nepředstavoval, že se k jeho dílu, a mluvím teď o Litvínovu, budou chovat hůř než k normálnímu chodníku.

Litvínovský chodník je značně poškozený, dlaždice popraskané, některé úplně chybí. Stěna občas slouží jako výlepová plocha a je do ní přivrtán reklamní poutač. Před časem se vedení města zmínilo, že by chodník chtělo opravit. Děje se to?
Nedávno jsem dostala zprávu, že se zásadní oprava chodníku připravuje. Město zadalo studii restaurátorskému ateliéru a nyní by se o jejím přijetí mělo hlasovat v radě. Na základě archivních materiálů jsem vypracovala návrh původního chodníku, diskutujeme o vhodném materiálu. První krok k nápravě byl tedy udělán, snad se podaří záměr realizovat.

Více o realizacích Zdeňka Sýkory v architektuře na www.zdeneksykora.cz

Rozhovor se Zdeňkem a Lenkou Sýkorovými pro časopis Stavba, č. 1, 2009 Energie tam musí být